Everesting na MTB není jen o nohách. Je to i o tom, co se stane, když se ti ve tmě vybije světlo, bezduše si řekne o knot a ty víš, že dolů tě čeká trail, kde máš tepovku 160–170. Vojta Bláha - dvojnásobný mistr ČR v enduru z podhůří Lužických hor - svůj enduro Everesting ve Finale Ligure dokončil a otevřeně popsal, co rozhodovalo: strategie, zázemí, hlava… a taky konkrétní setup kola.

Sever Čech jako biková škola

Vojta se nechce nechat zavřít do škatulky „enduro jezdec“. Říká o sobě jednoduše: mountain biker. Dává to smysl - jeho ježdění vznikalo z čisté zvědavosti: najít kopec, vyšlapat nahoru a hledat nejlepší cestu dolů. A přesně tohle ho podle jeho slov „vychovalo“ na trailech v Lužických horách, kde si bez pořádného kola a vytrvalosti moc neužiješ.

Základy měl doma: táta jezdil maratony a cross-country, takže začátky byly spojené se závody a „na každý kopec si musíš vyjet“. Žádné lanovky. Právě kombinace terénu, hravosti a potřeby být soběstačný udělala z endura přirozenou volbu.

Co je enduro a proč je tak komplexní

Vojta to popisuje přesně: enduro je mix, kde potřebuješ vytrvalostní základ (klidně 7+ hodin „v zóně“), k tomu sprinty a zároveň techniku blízko sjezdu. Výsledkem je disciplína, kde musíš být „relativně dobrý ve všem“.

A teď si do toho představ Everesting.

Enduro Everesting ve Finale Ligure: 8848 metrů, tma a defekty

Proč Nato Base a proč stejný trail pořád dokola

Vojta vybral Finale Ligure (Nato Base) i proto, že je to kopec, který enduristi znají. Nechtěl „anonymní kopec“, kde si lidi řeknou jen: „vyjel to dvacetkrát“. Tady má každý představu, jak dlouhá a tvrdá ta štreka je. A protože pravidla Everestingu vyžadují jezdit stále stejný okruh, musel si vybrat jeden trail, který bude „hoblovat“ pořád dokola.

Sjezd není odpočinek: tep 160–170

Největší rozdíl oproti silnici? Cestou dolu makáš. I když jel „udržovačku“, na trailu měl tepovku klidně 160–170. Prakticky: po výjezdu ve vytrvalosti si dáš desetiminutový interval ve vysoké intenzitě ve vysoké intenzitě - a to opakovaně.

Tma jako multiplikátor problémů

Start o půlnoci znamenal zhruba sedm hodin ve tmě. Světla měl připravená, ale právě ta se ukázala jako kámen úrazu: výkonná rampa na řídítkách přestala svítit, nahoru jel jen na „bludičku“ a dolů zapínal čelovku. A to je přesně ten typ detailu, který na MTB rozhoduje víc než ideální wattový plán

Lehký setup vs. realita trailu (tři defekty)

Kvůli váze vyndal výztuhy z plášťů a nasadil lehčí obutí. Výsledek? Tři defekty. Oprava bezduše za tmy, knotování, nejistota… a do toho se mu v ruce rozpadla stará pumpa. Poučení pro každého, kdo uvažuje o Everesting na MTB: nejlehčí volba často není nejrychlejší — vyhrává spolehlivost.

Nejhorší třetina? Prostředek. Křeče, kolena a kroupy

Vojta dělí Everesting den na třetiny:

• První (noční): náročná kvůli rozjezdu, zimě a technickým problémům.

• Prostřední: nejhorší fyzicky i psychicky — přišel déšť, kroupy, bahno; pátá jízda byla „nejvíc na hraně“, přišly křeče a bolely ho kolena. Výjezd na enduru je podle něj hodně silová věc, „lámeš to přes koleno“.

• Poslední: pomohli kamarádi, trail vysychal, přišla flow a „golden hour“… a pak znovu tma.

A do toho ještě drobná „hororová“ vložka: ve tmě se mu podařilo vyplašit divočáky. Vlky sice nepotkal, ale ví, že ve Finale jsou.

Pacing a strategie: když čísla přestanou fungovat

Na začátku jel Vojta podle čísel. Plán:

• výjezd cca 1,5 hodiny

• sjezd 15 minut

• jídlo/odpočinek 15 minut

• loop za 2 hodiny, cíl cca 20 hodin

Jenže defekty, pauzy a únava to rozbily. Od pátého kola jel čistě na pocit. Měl v plánu držet kolem 200 W, ale občas viděl 150 — protože už prostě nemohl.

Strava mu to pak shrnula suše a trefně: „This is Vojta’s longest ride.“ Statistiky: zhruba 177 km, téměř 24 hodin v pohybu a převýšení přes 8 848 m.

Jídlo, pití a support: dodávka jako základna

Klíčový byl support od přítelkyně v dodávce — snídaně, zázemí, „reálné jídlo“ (třeba těstoviny). Do kopce jel hlavně rychlé cukry a sušenky: v zátěži do sebe hutné věci dostáváš těžko. Pití řešil jednoduše: láhev se sacharidovým drinkem + v batohu čistá voda na střídání. Žádná laboratoř, spíš „gravity přístup“.

Druhý dech a zadek: překvapivě nejmenší problém

V devátém (posledním) výjezdu přišel druhý dech. Kolem 22. hodiny se Vojtovi mozek přepnul do zvláštního modu a „vyletěl nahoru“ v tempu, které nečekal. Není to prý nutně příjemné, ale přesně tohle je „gro“ ultra aktivit — ten headspace, kdy už nejedeš jen nohama.

A co nejčastější otázka po takové akci? Zadek. Vojta čekal drama, ale drama se nekonalo: vzal poctivou silničářskou vložku, mazal a hlavně jel na sedle na míru Posedla Joyseat, takže sedací partie držely překvapivě v klidu. Paradoxně měl víc otlačené ruce než zadek — dlouhý reach enduro kola totiž znamená, že na řídítkách visíš i při výjezdu.

Bike check: na čem Vojta aktuálně závodí (C-DURO “SHREMEEQ”)

Vojtův závodní stroj je C-DURO se zdvihy 170/170 mm. Rám je modulární — změnou polohy tlumiče jde zdvih zvednout až na 190 mm (a s dvoukorunkou z toho uděláš skoro park bike).

Co na tom setupu dává smysl (a proč):

• High-pivot (čtyřčep + kladka/rolna): zadní osa při nárazu nejde jen nahoru, ale i dozadu → lepší „uhýbání“ hranám, grip a stabilita.

• Odpružení: vepředu Fox 38 (170 mm), laděné spíš závodně; vzadu pružinový tlumič kvůli konzistenci v dlouhých sjezdech (bez přehřívání jako u vzduchu).

• Mullet kola (29” vpředu / 27,5” vzadu): rychlost a průchodnost vpředu, obratnost vzadu. U čisté 29” prý občas škrtá v prudkých pasážích.

• Karbonová řídítka: tlumí vibrace, šetří ruce.

• Brzdy Intend: vysoký výkon, lehký chod páky (šetří předloktí).

• Bezdušový insert vzadu: může jet nižší tlaky a guma se v zatáčkách „nežvejká“.

• Posedla Joyseat (sedlo na míru): Při akci typu Everesting je pohodlí v sedle „make-or-break“ detail. Tady se ukázalo, že sedací partie nebyly hlavní problém — Vojta řešil spíš ruce (dlouhý reach, tlak do řídítek) než zadek.

A proč přešel z Acto5 na C-DURO? Baví ho být součástí vývoje, dávat feedback a posouvat produkt - raději spolupracuje s menší značkou, kde má reálný dopad.